Úvod do živočišných buněčných kultur

vytvořeno: 1.9.2020

Úvod do živočišných buněčných kultur

Úvod

Co je buněčná a tkáňová kultura?

Jak buněčné kultury získáváme?

Jaké jsou kultivované buňky?

Jakým výzvám můžeme během buněčné kultivace čelit?

Jak se rozhodnout, zda jsou kultivované buňky „šťastné?“

K čemu jsou buněčné kultury používány?

Reference

Úvod

Buněčné kultury se staly jedním z hlavních nástrojů dnešních přírodních věd. Tento průvodce byl sestaven jako základní úvod do živočišných buněčných kultur. Je určen jak pro laboratorní pracovníky, kteří s kulturami začínají, tak pro ty, kteří spolupracují s výzkumníky, kteří buněčné kultury již používají a chtějí tak lépe porozumět klíčovým myšlenkám a terminologii na tomto zajímavém a rychle se rozvíjejícím poli.

Co je buněčná a tkáňová kultura?

Tkáňová kultura je obecný termín pro vyjmutí buněk, tkání nebo orgánů z rostliny či živočicha a jejich následné umístění do umělých podmínek vhodných k jejich růstu. Toto prostředí většinou sestává z vhodné skleněné či plastové kultivační nádoby obsahující tekuté nebo polotekuté médium, které dodává nutrienty nezbytné k jejich růstu a přežití. Termínem orgánová kultura označujeme kulturu celého orgánu nebo jeho neporušeného fragmentu s cílem studovat jeho pokračující vývoj a funkci. Když jsou před či během kultivace z orgánu buňky uvolněny a tím pádem rozrušeny jejich „vztahy“ se sousedními buňkami, nazýváme kulturu buněčnou.

Ačkoli byla první zvířecí buněčná kultura poprvé úspěšně provedena Rossem Harrisonem roku 1907, teprve koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let došlo k rozvoji, který vedl k získání buněčné kultury jako široce dostupného nástroje pro vědu. Prvně to byl vývoj antibiotik, který usnadnil vyhnutí se problémům s kontaminací, které dřívějším pokusům v buněčné kultivaci bránily. Jako druhý přispěl k získání kontinuálně rostoucích buněčných linií (jako je HeLa) vývoj samotných technik, příkladem je trypsinizace k odstranění buněk z povrchu kultivační nádoby. Za třetí, s použitím buněčných linií byli vědci schopni vyvinout standardizovaná, chemicky definovaná kultivační média, která pěstování buněk skutečně usnadnila. Propojení těchto tří faktorů pomohlo používat buněčné, tkáňové a orgánové kultury mnohem více vědcům.

Během šedesátých a sedmdesátých let měla na buněčnou kultivaci velký dopad komercionalizace této technologie. Společnosti jako Corning začaly vyvíjet a prodávat jednorázové plastové a skleněné kultivační produkty, vylepšené filtrační systémy a materiály, kapalná a prášková média a laminární boxy. Konečným výsledkem těchto vyvíjejících se technologií bylo všeobecné rozšíření a nárůst v počtu laboratoří a průmyslových odvětví, která dnes buněčné kultury používají. 

Jak buněčné kultury získáváme?

Primární kultury

Chirurgicky odstraněné buňky z organizmu umístěné do vhodného kultivačního prostředí se přichytí, rozdělí a rostou. Tento typ buněk nazýváme primární, neboli primo kulturou. K tvorbě primo kultury používáme 2 základní metody. U explantátových kultur je malý kousek tkáně přichycen na skleněnou nebo ošetřenou plastovou kultivační nádobu a následně zalit kultivačním médiem. Po pár dnech se z tkáňového explantátu uvolňují jednotlivé buňky, přichytí se na kultivačním povrchu nebo substrátu, a začnou růst a dělit se. Druhou, rozšířenější metodou je proces, který je urychlen přidáním proteolytických enzymů, např. trypsinu nebo kolagenázy k tkáňovému fragmentu, kde dochází rozpuštění struktur, které držely buňky pohromadě. Takto získáme suspenzi jednotlivých buněk, které jsou následně umístěny do kultivační nádoby obsahující médium umožňující buněčný růst a dělení. Tuto metodu nazýváme enzymatickou disociací.

Obr. č. 1: Enzymatická disociace

Subkultivace (pasážování)

Jakmile se buňky primární kultury rozrostou a pokryjí veškerou dostupnou kultivační plochu, je nutné provést subkultivaci, neboli pasážování, aby měly buňky opět prostor k pokračujícímu růstu. Oddělení buněk od substrátu je potřeba udělat co nejjemněji s použitím enzymů. Podobné enzymy byly použity k získání primární kultury a jsou používány k rozrušení proteinových vazeb zodpovědných za přichycení buněk k substrátu. Některé buněčné linie mohou být sklizeny jemným seškrábnutím buněk ze dna kultivační nádoby. Jakmile jsou buňky uvolněny, může být buněčná suspenze rozdělena a umístěna do nové kultivační nádoby. 

Dostupný přebytek buněk může být ošetřen kryoprezervačním činidlem jako dimethylsulfoxid (DMSO) nebo glycerolem, opatrně zmražen a uskladněn v kryogenní teplotě (pod -130°C) dokud nebudou opět potřeba.

Více informací o teorii a technice mražení buněk naleznete v článku 11 aspektů pro mražení buněk.

Nákup a půjčování

Alternativou k tvorbě kultury prostřednictvím primární kultury je koupit si připravenou buněčnou kulturu od organizací jako jsou ATCC (www.atcc.org) nebo Coriell Institute for Medical Research (ccr.coriell.org). Tyto dvě nevýdělečné organizace poskytují buněčné linie vysoké kvality, které jsou pečlivě testovány a u nichž je autenticita buněk ověřena.

Prohlédněte si aktuální nabídku  našich specializovaných buněčných linií. 

Častěji však výzkumní pracovníci získávají buněčné linie z jiných laboratoří. Tato široce rozšířená praktika má však jednu nevýhodu. Je zde vysoká pravděpodobnost, že obdržíte ne zcela zdravé a správné buňky. K tomuto většinou dochází vlivem předchozího smíchání nebo kontaminace prostřednictvím jiné buněčné linie nebo se jedná o výsledek kontaminace mikroorganismy jako jsou mykoplazma, bakterie, kvasinky a plísně.

V případě zapůjčení buněčné linie z jiné laboratoře je vhodné provést autentizaci buněk, abyste si byli jisti jejich původem. 

Více informací včetně možnosti využití Barie z autentizaci buňek naleznete na v sekci Služby na našich stránkách. 

Jaké jsou kultivované buňky?

Kultivované buňky vykazují širokou škálu charakteristik, tvarů a chování. Některé z nejčastějších jsou popsány níže.

Systém buněčné kultivace

Pro kultivaci buněk jsou používány 2 základní systémy. Základem je schopnost buněk růst v přisedlém stavu na skle nebo ošetřeném plastovém substrátu (monovrstva), nebo volně plavat v kultivačním médiu (suspenze).

Adherentní buněčné kultury v monovrstvě jsou většinou pěstovány v nádobách ošetřených pro buněčné kultury – Petriho miskách, T-lahvích, tzv. Rollerech, CellSTACK kultivačních komorách nebo vícejamkových miskách dle výběru založeném na množství požadovaných buněk, přirozenosti kultivačního prostředí, nákladech a osobních preferencích.

Suspenzní kultury většinou rostou:

  1. V magneticky míchaných spinnerových lahvích nebo třepaných Erlenmeyerových lahvích, kde jsou buňky aktivně udržovány v médiu v suspenzi.

 

  1. V stacionární kultivační nádobě jako je T-lahev nebo lahev, kde ačkoli buňky nejsou třepány, nejsou schopné pevně adherovat k substrátu.

Mnoho buněčných linií, především odvozených od normálních tkání, jsou považovány za závislé na adhezi k povrchu, proto rostou přichycené k vhodnému substrátu.

Některé buňky, které už déle nemůžeme pokládat za normální (často vytvořeny jako transformované buňky), jsou schopné růst přisedle k substrátu nebo jako plovoucí v médiu; tyto buňky jsou na adhezi nezávislé. Navíc některé normální buňky, jako například krevní, běžně k substrátu nepřilnou a vždy rostou v suspenzním stavu.

Příklady kultivačních lahví CorningJednorázové spinnerové lahve Corning3T3 buňky odvozené od myších embryonálních buněk

Typy buněk

Kultivované buňky jsou většinou popisovány na základě jejich morfologie (tvar a vzhled) nebo funkční charakteristiky. Základem jsou 3 morfologie:

 

  1. Epitelového typu

Buňky, které jsou přisedlé k substrátu a vypadají zploštěle s tvarem mnohoúhelníku.

 

  1. Lymfoblastového typu

Buňky běžně nejsou přisedlé k substrátu, ale zůstávají v suspenzi a sférického tvaru.

 

  1. Fibroblastového typu

Buňky přisedlé k substrátu mající prodloužený bipolární tvar, tvořící v bohaté kultuře často víry.

Je potřeba si pamatovat, že podmínky kultivace hrají velmi důležitou roli v udržení buněčného tvaru a mnoho buněčných kultur je schopno vykazovat více morfologií.

Použitím fúzních technik je možné získat hybridní buňky spojením dvou buněk různého parentálního typu. Ty pak mohou vykazovat charakteristiky jedné nebo obou z parentálních buněk. Tato technika byla použita roku 1975 k vytvoření buněk, které by byly schopny produkovat požadované monoklonální protilátky. Tyto hybridní buňky (nazývané hybridomy) vznikají spojením dvou rozdílných, avšak příbuzných buněk. Prvním typem jsou slezinové lymfocyty schopné tvořit rozličné protilátky. Druhým typem jsou rychle se dělící myelomové buňky (typ rakovinných buněk), které sice disponují aparátem na produkci protilátek, ale neprodukují je. Výsledný hybridom dokáže produkovat obrovské množství požadovaných protilátek. Tyto protilátky nazýváme protilátkami monoklonálními. Vzhledem k jejich čistotě mají řadu důležitých klinických, diagnostických a průmyslových aplikací s roční hodnotou za více než miliardu dolarů.

Funkční charakteristiky

Charakteristika kultivovaných buněk je výsledkem jak jejich původu (játra, srdce aj.), tak jejich schopnosti adaptovat se na kultivační podmínky. K určení, zda buňky stále vykazují specializované funkce, které vykazovaly in vivo (např. sekrece albuminu u jaterních buněk) je možné použít specializovaných biochemických markerů. Zkoumány mohou být i morfologické nebo ultrastrukturální markery (např. tlukot srdečních buněk). Tyto charakteristiky bývají často ztraceny či změněny výsledkem umístění buněk do umělého prostředí. Některé buněčné linie se mohou i přestat dělit a začít vykazovat známky stárnutí. Tyto linie nazýváme dočasné. Ostatní linie jsou nebo se stanou nesmrtelnými, tudíž mohou pokračovat v dělení na neurčito a jsou nazývány kontinuální. Když se „normální“ dočasná buněčná linie stane nesmrtelnou, znamená to, že prošla zásadní nezvratnou změnou nebo „transformací.“ K tomuto může docházet spontánně nebo záměrně s použitím chemických látek, radiace nebo virů. Transformované buňky obvykle rostou rychleji a snadno, často mají abnormální nebo nadpočet chromozomů a hojně se vyskytují v suspenzním stavu. Buňky s normální počtem chromozomů jsou nazývané jako diploidní a buňky vykazující jiný počet jako aneuploidní. Pokud jsou do zvířat injektovány buňky nádorového původu, jsou popisovány jako neoplasticky transformované.

Jakým výzvám můžeme během buněčné kultivace čelit?

Vyvarovat se kontaminace

Kontaminace buněčných kultur jsou především dvojího typu: chemická a biologická. U chemické kontaminace je nejtěžší detekce, protože je způsobena činidly jako endotoxiny, změkčovadly, kovovými ionty nebo desinfekčními činidly, která jsou neviditelná. Vliv endotoxinu na buněčné kultury je podrobně popsán v technickém bulletinu: Endotoxins and Cell Culture (Ref. 10). Biologické kontaminace ve formě rychle rostoucích kvasinek, bakterií a plísní mají většinou na buněčnou kulturu viditelné dopady (změna zákalu a změna pH), a proto jsou snadněji detekovatelné (především pokud do média není přidáno antibiotikum). Nicméně další dvě formy biologické kontaminace, mykoplazma a viry není jednoduché vizuálně detekovat a vyžadují speciální detekční metody.

K vyhnutí se kontaminaci jsou 2 hlavní požadavky. Prvním je správná praxe v použití aseptických technik laboratorním personálem při práci s buněčnými kulturami. Druhým je správně navržené, udržované a sterilizované vybavení, plastik, skleněné nádoby a média. Správné a opatrné použití (limitovaného) množství pro buněčné kultury navržených antibiotik mohou též pomoci ztrátě buněk vlivem biologické kontaminace. Celý koncept je detailně popsán v Corning technickém bulletinu: Understanding and Managing Cell Culture Contamination (Ref. 7).

Více informací o ochraně před mykoplazmou jsme přiblížili v nedávném článku na našem blogu.

Tipy, jak se nejlépe chránit před kontaminací pak najdete v našem článku 10 způsobů, jak se vyhnout riziku kontaminace při kultivaci buněk

Nalezení „šťastného“ prostředí

Pro laboratorního pracovníka je nalezení „šťastného“ prostředí více než jen to, co umožní buňkám přežít v podobě kultury. Většinou to znamená prostředí, které minimálně dovoluje buňkám zvyšovat jejich počet prostřednictvím buněčného dělení (mitózy). Ještě lépe, pokud jsou podmínky správné, některé buňky vyjadřují své „nadšení“ ze svého prostředí vykazováním svých důležitých fyziologických nebo biochemických funkcí jako jsou kontrakce svalstva nebo sekrece hormonů a enzymů. K poskytnutí správných podmínek je důležité zajistit vhodnou teplotu, dobrý substrát pro jejich adhezi a správné kultivační médium. Mnohé potíže spojené s udržováním „šťastných“ buněk jsou popsané v Corning technickém bulletinu: General Guide for Identifying and Correcting Common Cell Culture Growth and Attachment Problems (Ref. 8).

Teplotu je většinou potřeba nastavit na stejnou hodnotu jako je teplota těla organismu z něhož buňky pochází. U chladnokrevných obratlovců je vhodný teplotní rozsah od 18° do 25°C, většina savčích buněk vyžaduje 36° až 37°C. Teplotní rozsah je většinou udržován pečlivě kalibrovaným a často kontrolovaným inkubátorem.

Adherentní buňky často požadují dobrý substrát pro své přilnutí a růst. Sklo a speciálně ošetřený plastik (k přetvoření běžně hydrofobního plastového povrchu na hydrofilní nebo smáčivý) jsou nejčastěji používanými substráty. Pro zlepšení přilnavosti a funkčnosti normálních buněk odvozených od např. mozkových, cévních, jaterních, ledvinových nebo kožních buněk, mohou být použity k pokrytí povrchu kultivačních nádob rozličné adhezní faktory jako kolagen, želatina, fibronekti a lamanin. Adherentní buňky též lépe fungují, pokud rostou na propustném nebo pórovitém povrchu. Toto jim umožňuje polarizovat (mít horní a spodní část, aby jimi mohly molekuly vstupovat a odcházet) jako je tomu v těle. K tomu slouží i Transwelly a inserty s permeabilní podporou na základně membrány, která umožňuje buňkám vytvořit polaritu a získat tak schopnost speciálních funkcí jako je transport. Řada specializovaných buněk je skutečně „šťastná“ (normálně funkční) pokud rostou na porézním substrátu v bez sérovém médiu s vhodnou směsí růstových a adhezních faktorů.

Buňky mohou být též pěstovány v suspenzi na částicích vyrobených ze skla, plastu, polyakrylamidu a molekul prokříženého dextranu. Tyto techniky jsou používány, aby umožnily adherentním buňkám růst v suspenzním stavu. Jejich významnost narůstá kvůli výrobě buněčných biologických látek. 

Kultivační médium je nejdůležitější a nejkomplexnější záležitostí, kterou je potřeba mít pod kontrolou, aby byly buňky skutečně „šťastné.“ Kromě zajištění základních buněčných nutričních požadavků, je třeba aby médium obsahovalo růstové faktory, regulátory pH a osmolarity a poskytovalo nezbytné plyny (O2 a CO2). „Krmení“ v kultivačním médiu zajišťují aminokyseliny, vitamíny, minerály a sacharidy. Tyto molekuly umožňují buňkám vystavět nové proteiny a ostatní komponenty nezbytné k jejich růstu a funkci a stejně tak poskytují pro metabolismus nezbytnou energii. Pro více informací na toto téma si přečtěte článek Construction of Tissue Culture Media by C. Waymount in Growth, Nutrition and Metabolism of Cells in Culture, Volume 1, (1972; Ref. 5).

Růstové faktory a hormony pomáhají regulovat a kontrolovat míru buněčného růstu a funkční charakteristiky. Místo jejich přímého přídavku do média jsou často přidávány nedefinovanou formou přidáním 5 až 20% séra (rozličného živočišného původu) do média. Bohužel typy a koncentrace faktorů v séru se značně liší v závislosti na šarži. Toto vede k problémům s kontrolou růstu a funkce. Pokud pěstujeme normální buňky, často je sérum nahrazováno specifickými růstovými faktory.

Médium též udržuje stabilní rozsah pH. V závislosti na kultivovaných buňkách je pro udržování pH média v rozsahu od 7,0 do 7,4 používán pufr na bázi hydrogen uhličitanu nebo organický pufr jako HEPES. Při použití hydrogen uhličitanového pufru je třeba regulovat v médiu množství rozpuštěného CO2. K těmto účelům je používán většinou inkubátor kontrolující atmosféru CO2 s rozmezím mezi 2% a 10% CO2 (pro médium založená na tzv. Eaglovu médiu). Nicméně média založená na bikarbonátovém pufru (Hankova média), která nepotřebují dodatečný CO2, musí být při používání v uzavřených nádobách (tudíž bez použití Petriho misek a destiček). Pro více informací na toto téma si přečtěte článek Construction of Tissue Culture Media by C. Waymount in Growth, Nutrition and Metabolism of Cells in Culture, Volume 1, (1972; Ref. 5).

Dalším důležitým faktorem u kultivačního média je osmolarita, protože pomáhá v regulaci proudu substrátu do buněk i z buněk. Osmolarita je kontrolována přídavkem nebo odebráním solí z kultivačního média. Vypařování média z otevřených kultivačních nádob (Petriho misky a jiné) rychle zvyšuje osmolaritu vedoucí ke stresovaným, poničeným nebo mrtvým buňkám. Pro otevřené kultivační systémy je nezbytné pro snížení odparu používat inkubátory s vysokým stupněm vlhkosti. Pro více informací na toto téma si přečtěte článek C. Waymouth: Osmolarity of Mammalian Blood and of Media for Culture of Mammalian Cells (1970, Ref. 6).

Jak se rozhodnout, zda jsou kultivované buňky „šťastné?“

Posouzení obecného zdraví nebo „štěstí“ vašich buněk je většinou založeno na čtyřech důležitých buněčných charakteristikách: morfologii, rychlosti růstu, schopnosti tvořit kolonie (PET – Plating Efficiency) a projevu specializovaných funkcí. Stejné charakteristiky jsou široce používané též k posouzení experimentálních výsledků.

Morfologie neboli buněčný tvar je co do posouzení asi nejjednodušší, ale často nejméně užitečný parametr. Pokud jsou pozorovatelné morfologické změny je často obtížné je spojit s konkrétními podmínkami, které je způsobily. Též je těžké je kvantifikovat nebo přesně měřit.

Častým prvním signálem, že něco není s buňkami v pořádku, jsou nezvyklé znaky buněčné adheze nebo růstu, které jsou pozorovány během mikroskopického zkoumání buněk. Nezvyklé struktury indikující problémy mohou být v případě podezření obarveny použitím jednoduchých histologických barviv přímo v kultivační nádobě, např. krystalickou violetí. Tyto problémy s růstem jsou podrobněji diskutovány v Corning technickém bulletinu: General Guide for Identifying and Correcting Common Cell Culture Growth and Attachment Problems (Ref. 8).

Senzitivním ukazatelem většiny změn v buněčném prostředí je rychlost buněčného růstu, kterou můžeme stanovit jak počítáním buněk, tak jinými metodami předběžného odhadu počtu buněk. Rychlost růstu umožňuje nastavit u experimentů lepší podmínky (kultivační médium, substrát, sérum, plastik), neboli podmínky, které poskytují nejlepší růstovou rychlost. Podobné či stejné techniky mohou být použity k měření buněčné viability nebo počtu mrtvých buněk a jsou často používány v in vitro cytotoxických stanoveních.

PET je metodou, kde je malé množství buněk (20 až 200) přemístěno do kultivační nádoby a je měřen počet utvořených kolonií. Procento buněk, které tvoří kolonie je mírou přežití, zatímco velikost kolonie je ukazatelem rychlosti růstu. Tato metoda je podobná metodám ke stanovení rychlosti růstu, ale je senzitivnější u menších výkyvů kultivačních podmínek.

Poslední charakteristikou je projev specializovaných funkcí, jež je obvykle nejtěžší na pozorování a měření. Většinou jsou k testování používány biochemické nebo imunologické metody. Zatímco buňky mohou růst i za ne zcela optimálních podmínek, specializované funkce potřebují ke svému projevu takřka perfektní kultivační podmínky, protože pokud jsou buňky umístěny do kultury, často vymizí.

K čemu jsou buněčné kultury používány?

Buněčné kultury se staly jedním z hlavních nástrojů buněčné a molekulární biologie. Některé z oblastí, kde hrají buněčné kultury největší roli stručně popisujeme níže:

Modelové systémy

Buněčné kultury jsou dobrými modely pro studium 1) základní buněčné biologie a biochemie, 2) interakcí buněk a patogenů, 3) účinků farmak na buňky, 4) procesu stárnutí a 5) nutriční studie.

 

Testování toxicity

Často jsou buněčné kultury používány samy o sobě nebo v kombinaci s testy na zvířatech ke studiu vlivu nových léčiv, kosmetiky a chemikálií na viabilitu a růst u široké škály buněčných typů.

Nejdůležitější jsou buněčné kultury odvozené od jater a ledvin.

Výzkum rakoviny

Vzhledem k možnosti převedení normálních i rakovinových buněk do kultury, mohou být studovány rozdíly, které mezi nimi jsou. Dále je možné normální buňky změnit v buňky způsobující rakovinu působením chemikálií, virů a záření, díky čemuž může být studovaný mechanismus příčinou těchto změn. Kultivované rakovinné buňky často slouží jako testovací systém ke zjištění vhodnosti léčiv a metod pro selektivní ničení rakovinných buněk.

Virologie

Jedním z nejstarších a nejpoužívanějších použití buněčných kultur je replikace virů v buňkách (místo zvířat) pro produkci vakcín. Buněčné kultury jsou též široce rozšířeným nástrojem ke klinické detekci a izolaci virů, stejně tak k jejich základnímu výzkumu z hlediska jejich růstu a infikování organismu.

Buněčná výroba

Kultivované buňky mohou být používány k výrobě řady důležitých produktů. Nejzajímavější jsou tři oblasti. První oblastí je vysoko kapacitní produkce virů pro výrobu vakcín, např. proti obrně, vzteklině, planým neštovicích, hepatitidě typu B a spalničkám. Druhou je vysokokapacitní produkce geneticky upravených buněk produkujících proteiny s medicinálním nebo komerčním využitím, např. monoklonální protilátky, insulin, hormony atd. Třetí je náhrada buněk a orgánů. Prvním komerčně dostupným produktem je uměle vytvořená kůže používaná k hojení popálenin a vředů. Již je ale rozběhnuté testování umělých orgánů jako pankreas, játra a ledviny. Potenciální dodávky nebo náhrady buněk či tkání může vzejít též z nynějších studií s embryonálními i dospělými kmenovými buňkami. Jedná se o buňky s potenciálem diferencovat do řady rozdílných buněčných typů. Obecnou nadějí je naučit se kontrolovat vývoj těchto buněk a nabídnout tak léčebné postupy pro řadu klinických použití.

Genetické poradenství

Aminocentéza, diagnostická technika umožňující lékařům vyjmout a kultivovat z těhotné ženy buňky plodu, dala lékařům důležitý nástroj pro ranou diagnózu vrozených vývojových vad dítěte. Tyto buňky mohou být studovány z hlediska abnormality chromozomů a genů s použitím karyotypizace, barvení chromozomů nebo jiných molekulárních technik.

Genetické inženýrství

Schopnost transfekovat nebo reprogramovat buněčnou kulturu novým genetickým materiálem (DNA a geny) poskytla hlavní nástroj pro molekulární biology, kteří si přáli studovat vliv buněčných efektů na expresi těchto genů (nových proteinů). Tyto techniky mohou být též použity k produkci nových proteinů ve velkém množství. Hmyzí buňky jsou často po infekci geneticky upravenými bakuloviry používány jako malé továrny na výrobu značného množství proteinů.

Genová terapie

Schopnost genetické úpravy buněk vedla k jejich dalšímu použití v genové terapii. Buňky mohou být vyjmuty z pacienta, který nedisponuje funkčním genem, a chybějící nebo poničený gen může být nahrazen. Buňky mohou být po určitý čas kultivovány a pak být vráceny do pacienta. Alternativním přístupem je umístění chybějícího genu do virového vektoru a následná infekce pacienta tímto virem v naději, že chybějící gen bude v pacientových buňkách exprimován.

Vývoj a screening léčiv

Testy založené na buňkách se stávají čím dál tím důležitější ve farmaceutickém průmyslu, nejen jako testy cytotoxicity, ale také jako vysokokapacitní screening molekul, které by mohly být potenciálními léčivy. Původně byly tyto buněčné kultury testovány v 96 jamkových destičkách, ale narůstající použití nyní vyžaduje destičky s 384 a 1536 jamkami.

Reference

 

  1. Culture of Animal Cells, A Manual of Basic Technique (1994) R. Ian Freshney, 3rd edition, Alan R. Liss, Inc. New York.

 

  1. Methods in Enzymology: Cell Culture, Vol. 58 (1979) W.B. Jacoby and I.H. Pasten, eds. Academic Press, New York.

 

  1. Cell and Tissue Culture (1975) John Paul, 5th edition, Churchill Livingstone, Edinburgh.

 

  1. Animal Cell Culture Methods, Volume 57, (1998) J. Mather and D. Barnes, eds. Methods in Cell Biology, Academic Press, San Diego, 1998

 

  1. Growth, Nutrition and Metabolism of Cell in Culture (1972) G.H.Rothblat and V.J. Cristofalo eds. Volumes 1-3 by Academic Press, New York.

 

  1. Osmolarity of Mammalian Blood and of Media for Culture of Mammalian Cells (1970) C. Waymouth, In Vitro, Volume 6: 109-127.

 

  1. Understanding and Managing Cell Culture Contamination Corning Life Sciences Technical Bulletin. This is available on the Corning Life Sciences web site at www.corning.com/lifesciences.

 

  1. General Guide for Identifying and Correcting Common Cell Culture Growth and Attachment Problems Corning Life Sciences Technical Bulletin. This is available on the Corning Life Sciences web site at www.corning.com/lifesciences.

 

  1. General Guide for Cryogenically Storing Animal Cell Cultures Corning Life Sciences Technical Bulletin. This is available on the Corning Life Sciences web site at www.corning.com/lifesciences.

 

  1. Endotoxin and Cell Culture Corning Life Sciences Technical Bulletin. This is available on the Corning Life Sciences web site at www.corning.com/lifesciences.

 

https://www.corning.com/catalog/cls/documents/application-notes/CLS-AN-042.pdf

Jak zjistíme, že bude protilátka vykazovat zkříženou reaktivitu?

Jak zjistíme, že bude protilátka vykazovat zkříženou reaktivitu?

Ke zkřížené reaktivitě dochází tehdy, kdy protilátka připravená proti jednomu konkrétnímu antigenu rozeznává dva antigeny s podobnou regionální strukturou.

více informací
Úvod do digitální patologie

Úvod do digitální patologie

aké máte pocit, že se novému trendu „zkracování“ nelze vyhnout? Jak se digitalizace může dotknout práce lékařů a laborantek? Jak by se dala využít v základním výzkumu tkání či léčiv?

více informací
Seznamte se s kamerou Leica FLEXACAM C1

Seznamte se s kamerou Leica FLEXACAM C1

Nová kamera z dílny Leica Biosystems vám při pořizování, dokumentování a sdílení obrázků ušetří spoustu času a úsilí. Kamera přemění váš mikroskop na samostatnou digitální zobrazovací stanici, ke které není potřeba klasického počítače. Integrovaný software navíc umožňuje ovládání kamery prostřednictvím myši a klávesnice, které lze připojit přímo ke kameře. Dále tento software nabízí intuitivní anotace, overlay a síťové nástroje pro více flexibility při vylepšování vaší dokumentace.

více informací